My Light-fields series is on display in Uffo gallery in the Czech town of Trutnov as part of a joint exhibition Zbytočná Revolúcia (Unnecessary Revolution) with my friend, sculptor Andrej Haršány. The exhibition is on until April 25.
The Light-Fields series is the umbrella art project that I have been working on since 2019. This project is my most important artistic expression of the way I understand the space of the picture and the way I define it through several key values, regarding both content and technique. The name of the project captures the characteristic attributes of my work: banality (of content and technique), minimality (of expression) and utility (the motive of agricultural land).
Banality in my work comes from the ordinariness of the ever-repeating motive – variations of fields, as well as my technique of tiny lines, which in turn defines the structure of the painting. The tiny lines layered on each other make colourful spots that appear to be swarming around. This swarming is a self-supporting means of expression. The pictures appear to be static, but when viewed from close up, their static is broken and resembles analog noise with vibrant colours.
Pictures in this series are composed on half-horizon, which helps me achieve absolute minimality. This is my main form-making means of expression, an anonymous conformity, the testimony of viewing the horizon in strictly half composition. I put focus on depicting the fields in a central and frontal perspective.
Fields, the main motive of my paintings, carry a utility in their meaning. Fields are an industrial-agricultural space that significantly changes, due to light conditions, the changing of seasons, but mainly because they are shaped by continuous human activity.
All of these aspects co-create an original concept of my perception of the country. I have been looking at fields for many years, it is my dominant theme. I promote simplicity and minimalist expression, while stressing maximum focus in the work on the art. I remain faithful to compact appearance, so that the final result is unambiguous and authentic. I transfer the frugality and symmetric rhythm of the space into a bloc, on a strictly mathematical level.
Séria Light-fields je mojím hlavným výtvarným projektom, na ktorom pracujem od roku 2019. Tento projekt je pre mňa tou najdôležitejšou výpoveďou o tom ako chápem obrazový priestor a ako ho definujem prostredníctvom niekoľkých nosných veličín, vo vzťahu k obsahu aj k technike. Samotný názov projektu vystihuje charakteristické atribúty mojej tvorby, ktorými sú banalita (obsahu i techniky), minimalita (výrazu) a utilita (motívu agrárnej krajiny). Banalita je v mojich dielach daná všednosťou stále sa opakujúceho motívu – variácií polí, aj mojou vlastnou technikou “čiarkovania”, ktorá definuje štruktúru. Čiarky vo vrstvách vytvárajú priesvity – farebné škvrnky, ktorých hmýrenie je samonosným vyjadrovacím prostriedkom. Obrazy naoko pôsobia staticky, no zblízka je statika rozbitá a pripomína analógový šum s vibrujúcimi farbami.
Obrazy v tejto sérii sú komponované na polovičný horizont, čím som dosiahol absolútnu minimalita. Tá je hlavným formotvorným výrazovým prostriedkom, anonymnou
konformitou, svedectvom o pozeraní na horizont v prísnej polovičnej kompozícii. Dôraz kladiem na stredové frontálne zobrazenie polí, kde sa perspektíva zbieha alebo stráca.
Polia, hlavný motív obrazov, sú v neposlednom rade významovo utilitou – polia sú priemyselno-agronomickým priestorom, ktorý sa výrazne mení, jednak svetelnými podmienkami, cirkuláciou ročných období, ale predovšetkým vplyvom neustálej ľudskej činnosti.
Všetky tieto aspekty spolu vytvárajú originálny koncept vnímania krajiny. Sledujem polia už mnoho rokov, je to moja dominantná téma. Presadzujem jednoduchosť a minimalistický výraz a v prevedení “maximálne sústredenie”. Zostávam verný ucelenému vzhľadu, tak aby výsledný výstavný efekt bol jednoznačný a verný. Striedmosť a symetrický rytmus priestoru prepočítavam do bloku, v prísnej matematickej rovine.
Tomáš Žemla
***
Jistě najdeme revolučně smýšlející autory, avšak tvrdím, že takových je pomálu. Umělci totiž tvoří ze sebe, dle vlastního přesvědčení, tvoří to, co jim je přirozené a jestli je to nějak revoluční? To většině z nich bývá upřímně jedno.
Mezi takové autory nepochybně patří i Andrej Haršány a Tomáš Žemla. Byť mají za sebou různé mezinárodní či „guerillové“ projekty, tvoří tiše v polích nedaleko Trnavy. Avšak tvoří neustále a neustále nacházejí nové a nové možnosti, kudy se se svým uměním vydat.
Niterná tvorba je tedy až životní potřebou umělce. Jedná se o pevnou součást umělcovy identity, o vášeň. Taková tvorba je od autora neoddělitelná, je osobitá, je jeho jazykem, jak komunikuje s ostatními. A protože předpokládáme, že umělci jsou od přírody osobami všímavějšími, očekáváme, že když jejich jazyku porozumíme, ukáže se nám okolní svět docela jinak, než jak ho vnímáme v našem běžném životě. Jak jinak? Tak třeba v Andrejových sochách a Tomášových obrazech…
Andrejovy přírodniny a Tomášovy krajiny nám nejsou nijak cizí. Mohou to být tatáž pole, remízky, mršiny, dřeva, kameny, co máme kousek za městem. Autoři je nám ale podávají po svém:
Andrejovy přírodniny jsou sochami atypického druhu. V mírné nadsázce bychom o nich mohli říci, že spíše patří do přírodovědného muzea než do galerie. Jsou více o přírodě samotné než o Andrejově řemeslu. Tvůrčí proces už začíná, když Andrej hledá vhodnou přírodninu, tu pak jen velmi šetrně opracovává tak, aby co nejvíce vynikla její přirozenost. Avšak tyto Andrejovy zásahy jsou zároveň dostatečné k tomu, aby se z přírodního fragmentu stala socha s novým významem. Divák tak může v Andrejových dílech sledovat třeba bohatou mytologii, případně pouto, které člověk měl k syrové přírodě na počátcích věků a zjevně stále má.
U Tomášových polí rád používám příklad s cestou k moři. Většina z nás vidí moře jednou za rok a někdy ani to ne. Všichni ale známe ty pocity klidu a pohody, když hledíme na vzdálený horizont mořské hladiny. V tu chvíli jde o nějakou naši sounáležitost s přírodou, spočinutí v okamžiku, jakoby se na tom místě nacházel náš domov. Je to paradoxní, že takto „domů“ si jezdíme odpočinout stovky až tisíce kilometrů od našeho skutečného prostředí. A jak to souvisí s Tomášem? Myslím si, že jak my vnímáme nekonečné moře, tak rybář od „Jadranu“ by podobně vnímal Tomášovy obrazy. Nejde totiž o moře jako takové nebo o pole ze střední Evropy. Sám Tomáš by za svými obrazy, které maluje čárku po čárce, klidně viděl obojí. Jde tu opět o vztah člověka s přírodou. Konkrétně jde o její rysy – rytmus v čeření vody a šumu stébel obilí, horizont za který chceme nahlédnout, nekonečný prostor poskytující svobodu – se kterými s námi příroda udržuje dlouhodobé přátelství. Svět se tedy ukazuje skrze tvorbu umělců nejen v neobvyklých barvách a jiných souvislostech, ale vyvolává třeba nečekané pocity, odhaluje zkušenosti, o kterých jsme ani nevěděli, že je máme anebo obnovuje vzpomínky, o kterých jsme si mysleli, že je dávno odvál vítr. Celkově pak v nás zážitek z díla může způsobit malou revoluci, která rozhodně zbytečná není.
Avšak dobrá díla na nás působí skrze kvality, které jsou odolné vůči módám a dalším prudkým společenským či jiným změnám. Na kvalitní sochu si vzpomeneme i týden, měsíc, rok po uplynutí výstavy. K dobrému obrazu nás hned napadnou další asociace a třeba srovnání se staršími autory. V tomto smyslu umění tedy revoluční není, protože je nezávislé na čase. Ostatně i dnes obdivujeme umění antické, gotické, renesanční i barokní a kolik někdy až zbytečných bariér tehdy mezi nimi bylo. Výše jsem se pak snažil popsat nadčasové kvality u Andrejových a Tomášových děl, a tak doufám, že dlouhodobý zážitek si odnesete i z jejich výstavy.
Jan Čejka
